Teď si určitě říkáte: hned na začátku v nadpisu má chybu, v posledním slově je určitě navíc písmeno a! Kdepak přátelé, chyba lávky. Vlakodlak není to samý co vlkodlak. Zatímco ten druhej má zkrvavený zuby a straší vás v nočních můrách, ten první je milej, sympatickej a co nejčastěji se přepravuje tak, aby cítil vůni kolejnic a pražců. Vy, kteří čekáte detaily k další aukci nebo prodeji nemovitosti, zaklapněte notebook, vypněte počítač nebo típněte mobil. Vy ostatní nasedněte. Naše jazda právě začíná.
07:46 Praha hl.n. – 08:57 Lovosice: antikvariát č. 1
Po celou dobu mého pohotovostního spánku v kanceláři, kdy jsem bedlivě střežil vydobyté pozice, se nic zvláštního nestalo. Pravda, některá rána bývají horší. Dění v mé hlavě jasně říká, že včera, při prvním rozvolněném setkání s kolegy, ze soudku neprýštila pramenitá voda, ale plnokrevná Plzeň. V pozdějších hodinách navíc ředěná kvalitními rumy. I tak se mi kolem sedmé podařilo vyhrabat, sbalit se a krátce po čtvrt na osm vyrazit směr Hlavní nádraží. Na přepravu mezi těmito dvěma body potřebuji 18 minut. Daří se mi i tentokrát. Krátce před osmou už uháníme z Holešovic do krajiny homolí severních Čech.
Před devátou uzřím název destinace. Lovosice. Nejsem tu zdaleka poprvé. V nedalekém opárenském údolí, druhém nejnavštěvovanějším údolí Českého středohoří, jsem nedávno prodával komerční nemovitosti. Posléze jsem to tu prochodil z Lovosic přes Lovoš, Oparno až na Milešovku. Záměr přespat na vrcholu se tehdy ovšem nezdařil. Zvyklý na těžký terén Vysokých Tater a dalších horstev jsem se cítil nedochozenej, tak jsem to vzal přes Milešov zase zpátky na vlak. Teď s sebou musím taky hodit. Do prvního cíle to mám pěšky cca půlhodinu a v deset už potřebuju uhánět dál.
Před půl desátou zvoním v okrajové čtvrti plné novostaveb rodinných domů s perfektním výhledem na Lovoš. Jářku, tady bych prodával hned. Za chvíli už třímám v ruce knížku Začínáme od Adama, dílko textaře a konferenciéra Vladimíra Dvořáka z roku 1960, pojednávající o tehdy populárních zpěvácích. Ano, je to ten pán, kterého zejména starší generace vídala jako partnera Jiřiny Bohdalové v zábavném pořadu Televarieté a o kterém teď často mluví ve svých jubilejních životních rozhovorech. Odfajfkovávám první úkol dne a levá pravá pospíchám zpět. Stíhám rychlou snídáni v nádražní cukrárně a nasedám do motoráčku.
10:00 Lovosice – 10:12 Litoměřice horní nádraží
Za necelou čtvrthodinku mě čeká další zastávka, ovšem pouze přestupní. My vlakodlaci dobře víme, že v Litoměřicích jsou horní nádraží a nádraží město od sebe vzdálena zhruba dvacet minut pěší chůze. Což je zrovna tady skvělý. Mohu se v klidu projít nádherným historickým jádrem a kochat se. V Jiráskových sadech, kousek od nádraží, paní učitelky předcvičují, děti cvičí a pěkně u toho kvičí. Za chvilku už mám před sebou nádražní budovu a co hlavně, otevřenej stánek se zahrádkou. Po lidech ani památky, usedám a prohlížím si daleké i blízké litoměřické památky. Držím se výletního hesla mého někdejšího učitele pozounu: „Prohlídku města učiníme z oken vinárny“. Čepovaný obsah mého prvního postcovidového půllitru se jmenuje rakovnickej Bakalář, doprovází jej párky s hořčicí a vše završuji turečkem. Pivo na mě dělá perfektní dojem, a tak jej posléze chválím klientovi, jež pracuje jako technik právě v rakovnickým pivovaru a který mi vloni reagoval na nabídku rodinného domu kousek od Rakovníka. V dálce již houká polabský pacifik a já vlakodlačím dál.
11:12 Litoměřice město – 12:23 Poděbrady: antikvariát č. 2
Strýce Pepina v pivovaru v Nymburce navštívím jindy, musím totiž do Poděbrad. Jestliže Litoměřice jsou nádherný, Poděbrady jsou přenádherný. Hned naproti nádraží se rozkládá nám. T. G. Masaryka, což je vlastně rozsáhlej lázeňskej park. Tato perfektně udržovaná oáza zeleně je pastvou pro všechny smysly. Užívám si radostný pohled jednak na krásný park, jednak na otevřené cukrárny, kavárny a obchůdky okolo parku. Antikvariát mi otevřou ve 13:00 a nemusím tedy nikam pospíchat. Stihnu se tudíž projet na červenomodrobílém kole na kolonádě v Poděbradech. Náhodou zde potkávám milostivou pani a proběhne tento dialog:
Pani: Dobrý den pane, tady nám nemůžete takhle jezdit!
Já (mírně naštvaně): Dobrý den milostivá pani, jak nemůžu, co nemůžu, dyk je to KOLOnáda!
Pani: ???
Já: Kdyby to byla autonáda, budu zde jezdit autem. Pokud by se jednalo o vlakonádu, frčet tady budu pochopitelně vlakem. Ale tohle je KOLOnáda!
Pani: ???
Závěr č. 1.: Některý pani jsou fááákt strašně chytrý.
Závěr č. 2.: Nikdy ze sebe nenech dělat blbce, ani při kolojízdě na lázeňský kolonádě.
S pani jsem to úspěšně vyřídil, zapůjčené kolo poctivě vracím a jdu si dál po svejch. Projdu Jiřího náměstím, nakouknu do místního zámku. Za pár minut už třímám v ruce Zpěváky před soudem. Jde o první publikaci Jiřího Černého, legendy české hudební publicistiky, který nedávno oslavil 85. narozeniny a jehož první a poslední knihu od sebe dělí neuvěřitelných 57 let. Tu letošní už mám taky :-) Chybí mi od něj jen Konec normalizace, ale to je politika a do toho se nemíchám. Antikvariát je skvěle zásoben. Po krátkém přehrabování objevuji životopisnou knihu Karla Hály, asi nejlepšího swingového zpěváka, jakého tato země kdy měla. Tož přikupime. Vyježděn z kolonády a šťasten z nakupování usedám na zahrádce nádherný restaurace na kraji lázeňského parku na zasloužené Café Americano. Dosrkám, zaplatím, a sbohem Poděbrady. Já jedu dál.
13:59 Poděbrady – 14:33 Mladá Boleslav hl.n., 14:41 Mladá Boleslav hl.n. – 15:10 Turnov, 15:20 Turnov – 15:55 Liberec: antikvariát č. 3
Přestože na ARRIVu moje českodrážní lítačka nefunguje, jsem nadšen. Vagóny jsou pohodlné, na čtyřkách krásné dřevěné stoly a wi-fi. Než vyřídím e-maily, už se blížím na hlavní nádraží v Mladé Boleslavi. V dešti a bouřce venku stát nebudu, jen přeběhnu do další ARRIVY na Turnov. Zde se v průtrži schovám pod střechu, ale jen na chvilku, jelikož už nasedám do ARRIVY do třetice, tentokrát směr Liberec. I přes lehké zpoždění a příjezd krátce po čtvrt na pět mám dobrou rezervu. V antikvariátu jsou do pěti, vědí o mě, v ulici na 1. máje pod nádražím budu za deset minut. Opět mi to nedá a přehrabuji se v hudebních titulech. Ke knize bubeníka Milana Voblizy o kapele Mefisto, jedné ze zásadních kapel šedesátých let, v níž působil např. skladatel a hitmaker Karel Svoboda, přibírám Suma sumárum, životopisnou knihu Martina Kratochvíla.
Tento jazzový pianista, skladatel, leader legendární kapely Jazz Q, v 70. letech minulého století jeden z prvních českých studentů na proslulé bostonské Berklee College of Music, PhDr. s doktorátem u Jana Patočky (což byl mj. tchán nedávno zesnulého profesora Jana Sokola), asi náš největší odborník na syntezátory, šéf hudebního vydavatelství Bonton, horolezec, letec a já nevím co všechno dalšího, je pro mě velmi inspirativní osobností. Někde na tibetské Šiša Pangmě mu spolulezoucí šerpa hrál ve stanu loutkové divadlo. Byly to samozřejmě halucinace způsobené výškovou nemocí. Kdo chce vědět, jak to dopadlo, ať se podívá na čtvrtý díl cyklu České himalájské dobrodružství, jehož je Kratochvíl autorem. Nakoupeno jest. Volám spolužákovi ze sociální a kulturní ekologie FHS UK, čas na pivo nemá. Taky dělá reality, dost jsme se bavili o technologii na úsporu spotřeby tepla v bytových domech. Záměr uspořádat prezentaci pro spolustudenty však překazila pandemie, tak věřím, že to vyjde letos. Obtěžkán knihami se pomalu šinu do kopce na nádraží. Krátce před šestou už sedím, nikoli však v ARRIVĚ. Tu už jsem dneska podojil dost.
18:03 Liberec – 20:50 Pardubice-Rosice nad Labem; 21:08 Pardubice-Rosice nad Labem – 21:22 Chrudim
V českodrážním rychlíku už uplatním svoji kouzelnou kartičku. Za okny ubíhá jedna hezčí krajina než druhá: Malá Skála, Železný Brod, Semily… Do notebooku datluji, přemýšlím a pracuji, osahávám… zakoupené knihy. Ubiega to, ubiega. V Rosicích pár minut počkám a realizuji poslední přestup. Před půl desátou vylézám v chrudimské rodné hroudě. Knihami omámen a navýsost spokojen. A těším se na zítřek, bude to jak sen. Čeká mě další vymazlenej den :-)
