Ráno okolo čtvrt na šest se po východoslovenském večírku lehce omámen vyhrabu z pelechu, trošku si zacvičím, naleju do sebe přes litr vody, posnídám z vlastních zásob a v šest hodin vyrážím dál. Za krátko se vynořím z lesa na louku, vpravo se začínají otevírat krásné výhledy směrem k Pachoľe a Baníkovu a do Jalovské a Bobrovecké doliny. Intenzivně mi hlavou rezonují tátova slova „do hor nemáš čo chodiť sám“, protože je to místo, kde mám prdel fakt staženou. Kvůli medvědům. No co, na chatě o jejich výskytu ve zdejší lokalitě nic neříkali, k Bystrým plesům se naštěstí nechystám, a navíc pevně doufám, že hnědí vládci hor budou mít dnes jinou zábavu.
Obr. 1: Plán prvního a druhého dne výletu
Louku naštěstí přejdu, aniž bych měl tu čest se s nimi potkat, a přicházím k sedlu Predúvratie. Vlevo se vyjímají vápencové Babky, které včera navštívily holki Polki. Při kochání se krajinou postřehnu, že mým směrem proběhne mladý pár, trénující zřejmě běh do vrchu. Tak teď už je definitivně vyhráno, případný medvěd vzhledem ke své plachosti mnohem spíš zmizí do některé z bočních dolin. Minu Veľkou kopu, trošku zakufruju na Ostré. Chodník se tu rozdvojuje, zelená značka je na levé větvi mířící k vrcholu, kam je to pěkných pár desítek výškových metrů, pravá větev jde po vrstevnici. Že by ta pravá část potom mířila prudce dolů do doliny? To by mi bylo k ničemu, potřebuji pokračovat dál po hřebeni na Sivý vrch. Snad dvakrát jdu po chodníku nahoru k vrcholu Ostré, pak se zase vracím zpět, obě cesty vypadají stejně pravděpodobně. Vzpomenu si, že běžci zvolili variantu po vrstevnici, těžko by sbíhali několikasetmetrové převýšení do Bobrovecké doliny. Rozhodnu se stejně a naštěstí správně: kousek před sedlem Priehyba se chodník z vrcholu Ostré napojuje na ten můj.
Za sedlem Priehyba se už vypíná krásný Sivý vrch. Jeho vrchol tvoří obnažená vápencová skála, je to takový západotatranský Veľký Rozsutec. Těsně pod vrcholem si poprvé pořádně máknu, stoupání je dost prudké, jsou tu i nějaké řetězy. Krátce po osmé jsem na vrcholu, kochám se nádhernými výhledy na všechny strany a dávám pauzu. Ulehčuji svému batohu spapáním části skromných zásob a vypitím litru vody ze dvou jedenapůl litrových lahví, které táhnu s sebou. Předpověď, původně dost pesimistická, se naštěstí nevyplňuje: ačkoliv od pátku do neděle hlásila samé bouřky, je slunečný den jen s několika mráčky. Ani nikde na obzoru búrku našťastie nevidno.
Prudkým klesáním se zhruba za půl hodiny dostanu na sedlo Pálenica. Vykonám velkou potřebu, vypiju další třetinu vody, sním tatranku a kus čokolády. Čeká mne pozvolné stoupání více než tři sta výškových metrů na Brestovou. Postupně míjím Pálenicu, Zuberec a okolo desáté jsem na vrcholu Brestové. Oproti loňskému říjnovému výletu je tu o poznání méně větrno, takže zase zakempuju a sním zbytek jídla. Na cestu dolů si nechám pouze malinko vody a symbolický kousek čokolády. Kochám se nádhernými výhledy na Západní Tatry, polské i slovenské Vysoké Tatry. Jako maličký vztyčený prostředníček se v dáli jeví Veľký Mengusovský štít. Pod ním mám skutečně stoupat na Rysy už za pět dnů? Tady nad Zverovkou je Brestová takovou zdejší křižovatkou: doleva se dá jít po hřebeni Predného Salatína po modré a šíleně rozbitém chodníku a na konci prudce sestoupit k parkovišti u sedačkové lanovky. Doprava pak pokračuje červená na Salatín, Skriniarky, Spálenou a dále hřebenovkou přes nejatraktivnější část Západních Tater.
Volím tu nejlepší variantu: zhruba za padesát minut seběhnu po hřebeni ke konci nově zbudovaného modrého chodníku, který vede prudce dolů k horní stanici sedačky. Sešup je to fakt velkej, krátce před jedenáctou jsem u sedačky. Místní bufet láká k navštěvě, spokojím se však s tím, že se na chvíli rozvalím na jednu z laviček, dopiju poslední vodu a sním zbytek čokolády. Teď se mohu za šest euro svézt dolů nebo ťapat po svých pěkně po sjezdovce. Vítězí varianta „Spořínek“, a tak si to za chvíli metaším dolů sjezdovkou. Jak uvidím později, ušetřená eura se budou hodit. Asi v půlce uhýbám vlevo do lesa, po chvíli potkávám modrou značku z Predného Salatína a přetrpím prudký sestup dolů.
Obr. 2: Poľana Zverovka, vlevo vzadu Chata Zverovka
Je krátce před dvanáctou, v klidu si to štráduju kolem parkoviště. Nemusím už nikam pospíchat, takže si cestou organizuju prohlídku bytu na další pondělí. Dostanu se na křižovatku k hlavnímu rozcestníku, odtud ještě kus po asfaltce, a otevírá se přede mnou nádherná louka, na níž stojí Chata Zverovka. Vlezu dovnitř, v kanceláři se ptám paní, která má chatu v pronájmu, po ubytování. Naneštěstí je však úplně plno. Je pravda, že ubytování jsem si nijak nerezervoval, jen jsem telefonicky ověřil situaci na všech chatách. Spoléhám na to, že se jako jednotlivec se spacákem a karimatkou vždycky někde upíchnu. Tady ovšem pro přespání ve spacáku na podlaze nemají kapacitu. A tak zbývá poslední eso v rukávu: Hotel Primula. Je to k němu ze Zverovky jen pár minut dolů lesem. Spali jsme tam loni, když bylo na Zverovce rovněž plno. Sděluji tedy pronajímatelce, že to zkusím tam. BINGO! Mají tu naštěstí jeden pokoj volný, s ochotnou paní recepční se ihned domlouvám a rovnou platím ubytování, večeři i snídani. Když mi předává klíč od pokoje č. 103, jen se zasměju: po třičtvrtě roce zase ve své postýlce! Budu totiž bydlet ve stejném pokoji jako minulý rok na podzim, když jsem tu byl s tátou. Ve „své“ posteli budu spát a odpočívat, k „tátově“ házím batoh, rozkládám tu propocené věci. Dávám dlouhou sprchu a potom vyrážím na Zverovku. Na jejich venkovní zahrádce se za to, že mě neubytovali, alespoň pořádně nadlábnu. Sním opulentní oběd, následuje dezert, pivko, cappuccino a kochám se výhledy na mohutný severní amfiteátr Roháčské doliny. Pak si do večeře na dvě tři hodiny zdřímnu, únava z dneška je dost znát. Po skvělé večeři se domlouvám s personálem, ráno budu mít snídani připravenou v balíčku v lednici na recepci, jelikož musím vyrazit zase dost brzo. Sympatické barmance, sestře paní recepční, říkám o svých plánech. Hovorí mi: „My sme boli najďalej na Šindľovci, a ešte autom“ (Penzion Šindľovec je vzdálený cca 500 m od hotelu po asfaltové silnici – pozn. aut.). Po osmé si připravím věci na další den a okolo deváté jdu spát. Zítra už definitivně opustím slovenské Západné Tatry a vydám se objevovat jejich polskou část.
Trasa:
Chata pod Náružím – sedlo Predúvratie (modrá, 0:30); sedlo Predúvratie – Sivý vrch (zelená, 1:00); Sivý vrch – Sedlo Pálenica (červená, 0:30); Sedlo Pálenica – Brestová (červená, 1:00); Brestová – Horní stanice sedačkovej lanovky (modrá, 0:50); Horní stanice sedačkovej lanovky – Zverovka (po sjezdovce + modrá, 01:00). Celkový čas chůze bez přestávek: 5 hodin, počet nastoupaných metrů: 745, přibližná délka pochodu: 12 km.
